Potíží je, že některé druhy sklípkanů se mezi sebou kříží velice ochotně a geneticky k sobě nezřídka mají natolik blízko, že značná část výsledného potomstva (zpravidla samic) je nadále plodná. Kam to ve výsledku vede (viz. komerční velkochovy), je zřejmé.
Příkladem za všechny by mohl být v osumdesátých letech minulého století populární sklípkan, známý pod obchodním názvem Eurypelma spinicrus. Zjistilo se, že pavouci této terarijní "populace" nemají žádné doložitelné přirozené výskytiště a s druhem Citharacanthus spinicrus, s nímž měli být synonymizováni, nemají společného nic. Další žhavý kandidát Phormictopus platus rovněž neprošel. Po nějaké době, kdy si odborníci toto zvíře přehazovali jak horký brambor, byl (s jistými rozpaky) přijat názor, že se s největší pravděpodobností jedná o hybrid patrně všech (!) tehdy dovážených kubánských sklípkanů, na jehož vzniku se dílem podílela potřeba obchodníků rychle a ve velkém nasytit trh, jednak i neznalost valné části chovatelů tohoto, v daném období velmi mladého, oboru. Ona "Eurypelma" by tedy klidně mohla hrdě nést název "sklípkan domácí"...
Nevyhnutelně tu ovšem vyvstává otázka, kolik čistokrevných sklípkanů toho či onoho druhu se v chovech doopravdy vyskytuje, a kolik z nich je geneticky více či méně ovlivněno jinými, jim blízce příbuznými druhy (konec konců, kšeft je kšeft)